Znáte ten příběh, jak Jan Werich naložil svou babičku do nového vozu, sešlápl plyn k podlaze a když se ručička tachometru vyšplhala k magické hranici, hrdě hlásil: „Babičko, jedeme sto.“ Načež stará žena odvětila: Jeníčku, jeď dvě stě!
Právě tento bonmot mi vytanul na mysli, když jsem večeřel nad střechami vinohradských činžáků, na plošině pohupující se ve větru padesát metrů nad zemí. Být s námi babička Jana Wericha, asi by jí zajímalo, proč se raději nenajíme dole na zemi. Proč stále chceme sami sebe něčím šokovat.
Ale k jádru věci. Loni i předloni jsem měl při absolvování této atrakce značně smíšené pocity. Kochal jsem se nádherným výhledem, cítil lehké mravenčení při pohledu pod sebe, ale samotné menu mě moc nebralo. Ať už vařil Franta nebo Pepík, jídlo bylo až na třetí koleji.
Až letos to vyšlo. Organizátoři atrakce, která se od jara do podzimu přesouvá po atraktivních evropských destinacích, najali vídeňského michelinského šéfkuchaře Rolanda Hubera. A ten vyšvihl menu, které celý romanticko – gastronomicko – adrenalinový zážitek povýšilo na druhou.
Pečené červené krevetky ochucené limetkami, nadýchaná bramborová pěna s kousky uzeného úhoře a kaviárem či křehké telecí s houbami. Všechno parádní. Pokud ještě mají místo, neváhejte ani minutu. Letos to za ty peníze stojí.