Trochu jsem se bál, zda dokážu tak krásné zvíře vůbec zabít. Teorii jsem měl nastudovanou, v ruce nabroušený nůž a humra před sebou. Ale nakonec jsem vraždil bez mrknutí oka. Hannibal Lecter by ze mě měl velkou radost.
Z Makra jsem si donesl dva pěkné kousky a po nezbytném focení šli kluci rovnou pod kudlu. To je ostatně mnohem humánnější, než je házet do vařící vody živé. Pak jsem odřezal klepeta (každé je jiné) a ocas, maso očistil a teprve pak strčil do hrnce: nejprve lehce opéct a poté chvilku povařit.
Z klepet a ocasu jsem vyndal krásné kusy masa, které jsem na závěr krátce pošíroval na pánvi na másle. Už předtím jsem si připravil aioli, domácí majonézu s česnekem, dijonskou hořčicí, citronem a trochou chilli. Po dvaceti minutách bylo hotovo, ze dvou humrů jsme měli nějakých 600 gramů fantastického masa. Všichni se olizovali až za ušima.
Ale to nejlepší nás ještě čekalo. Humří zbytky jsem samozřejmě nezahodil do koše, ale do hrnce s kořenovou zeleninou, kde jsem je dvě hodiny vařil. Výsledkem byl silný a chuťově nezaměnitelný vývar, z něhož jsem pak připravil jednu z nejslavnějších polévek světa – humří bisque se smetanou, dochucený koňakem, chilli a bylinkami. V gurmánském ráji by tohle měli servírovat každý večer.