Byl jsem zvědavý, kdy přijdou první bubáci. A je to tady: dostavili se poměrně brzy, už pátý den (půst totiž držím již od neděle). Prvního jsem potkal hned ráno. A tvářil se na první pohled nevinně. Jako stokoruna ztracená na ulici.

Sebral jsem jí a obratem zavolal dceři: “Co by sis koupila dobrého, kdybys našla stokorunu? Co by ti udělalo radost?“

„Zašla bych si do Bakeshopu na mrkvový dort!“

Nebyl jsem tam aspoň tři roky, ale hned se mi vybavila jeho omamná chuť. Krásně rozleželý, sytý, voňavý, vláčný a šťavnatý. Sakra.

Naštěstí jsem se docela dobře nasnídal, ovesná kaše s kokosovým mlékem, smažený banán, konopná semínka a trochu roztlučených vlašských a lískových ořechů. Ani oběd nebyl vůbec špatný, salát z nahořklé rukoly, sušených cherry rajčátek a avokáda s olivovým olejem a plátkem celozrnného chleba s domácí tahini pastou.

A tak jsem nakonec přežil i ty dlouhé hodiny u počítače, kdy jsem editoval texty do Gurmetu a za sebou vystřídaly jehněčí kotletky, krevety zapečené s feta sýrem, tortellini plněné králičím masem a na závěr – hádejte – ano, mrkvový dort. A do toho jsem musel odmítnout pozvánku na degustaci mého milovaného barola. Fňuk. To nemohli počkat?

Těšil jsem se na večer, až si něco dobrého uvařím. Ale co? Nakonec zvítězily pappardelle s pečeným lilkem, česnekem, chilli a piniovými oříšky. Jenže jak jsem otevřel lednici, bafnul na mě vyzrálý ovčí sýr pecorino romano, který jsem si přivezl z nedávného lyžování a sypu ho téměř na všechno. Jak by se k tomu hodil.

Jeho příjemně slaná a pikantní chuť je přírodní umami, onou tajemnou pátou chutí, která dokonale zvýrazní řadu pokrmů. Jenže teď budu muset na svého Itala v lednici nějaký ten pátek zapomenout.