Vzpomínáte, jak jednou přišla babička ševcová do chlívku a když spatřila hubeného čuníka, pokřižovala se a zabědovala: “Pašíku, Pašíku, moc se mi nelíbíš, nic netloustneš, hubený jsi jako lunt.” A prosím, žádné dvojsmysly s Hradem.
Jak to bylo dál? Čuník po našem odvětil: „Když on Mikeš povídal, že hubenost je teď v módě…” Babička však byla ze staré školy a žádné novoty nestrpěla. Pašík začal pořádně žrát a když přišel jeho čas, poděkoval za měsíce blahobytu, načež se s rodinou kreslíře Lady rozloučil s přáním dobré chuti.
Proč tenhle hrusický příběh připomínám? Protože si myslím, že to s prasaty v české kuchyni (i jinde) už trochu přeháníme. Ročně sníme nějakých 80 kilogramů masa a polovina z toho připadne na vepřové. Na jednu stranu jíme masa zbytečně moc (bohatě by stačila polovina), na druhou stranu si libujeme ve stále stejných partiích. Kuře. Prase. Panenka, koleno, krkovice…
Právě Velikonoce představují ideální příležitost, kdy můžete ochutnat něco nového, neboť v některých restauracích připravují „mléčné“ kůzlečí či jehněčí maso. A všichni gurmáni dobře vědí, že je to jedna z největších delikates, navíc bytostně sezónní záležitost, kterou můžete ochutnat jen brzy na jaře. A nebojte, křehké mladé maso nemá typickou pachuť koziny či jehněčiny.
Já dávám přednost mléčnému kůzlátku, protože jehněčího masa je dost během celého roku, kdežto na kůzlečí hned tak nenarazíte. A že mám přihodit ještě něco o voze? Tak třeba to, že si pro ně jezdím každou velikonoční sobotu do Hliněné bašty v Průhonicích, kde má pro mě schovaný jedno kůzle majitel podniku Hynek Vávra. Ostatní kůzlata připravuje pro své hosty – takže třeba tam je můžete ochutnat. A já za dva týdny přihodím pár tipů na domácí přípravu.