Několik let jsem ten nerovný boj prohrával. Vždycky na jaře jsem někde v obchodě zahlédl ředkvičky a dostal na ně hroznou chuť. Koupil jsem je a těšil se, až si je dám k večeři. Jen tak, s chlebem namazaným máslem a posypaným solí.
Jenže když jsem zakousl se do první ředkvičky, pocítil jsem zklamání. To není ta ředkvička ze zahrady, na kterou si pamatuji z dětství. Křehká, šťavnatá, jen lehce štiplavá. Tahle byla moc pálivá, často dřevnatá, nebo vodová.
Až letos mi ředkvičky vyrostly na terase a před pár dny nastal čas první sklizně. A protože byly absolutně čerstvé a mladičké, jedl jsem je celé, tedy i s listy. Byla to trefa. Tak skvostnou snídani už jsem dlouho nezažil.
Tohle mi pořád chybí v českých hospodách. Všichni se ohánějí chřestem, navíc často značně unaveným, ale co jednou ke sklenici orosené Plzně nabídnout krajíc výborného chleba s domácím máslem a křehkou ředkvičkou?
Třeba v německých pivnicích má ředkvička (stejně jako ředkev či tuřín) své stabilní místo. Jenže na chlebu s ředkvičkami nikdo moc nevydělá, že..?