Češi jsou konzervy. Léta neopouštěli republiku bez smažených řízků a turistického salámu a i když už nemusí hledět na peníze, stále se drží svých osvědčených kulinárních návyků, mezi než patří vrozený odpor ke všemu cizímu a neznámému.
Nejlépe to poznáte při hotelové snídani. Pokud je na výběr, naloží si na talíř šunku, vařená či míchaná vajíčka, klobásku, sýr a tousty. A je úplně jedno, jestli jsou zrovna v Japonsku, Indii či v Emirátech. Nikdo přece nebude po ránu riskovat.
V zásadě se řídí podle dvou hesel. Ať je toho hodně, když už je to v ceně a ať tam proboha není nic divného a exotického. Sledoval jsem to nedávno v Dubaji. Na osmi talířích mých kolegů byla pětkrát vajíčka a třikrát sladké. Arabský koutek ignorovali všichni. Do jednoho.
Přitom mohli ochutnat spoustu arabskou delikates v čele s výtečným humusem, tradiční luštěninovou polévkou, tahini pastou, čerstvým ovčím sýrem, kvašenou zeleninou a chlebovými plackami. Prostě a jednoduše, stále vládne archetyp českého Honzy, který se sice vydal do světa, ale když mu došly makové buchty, vrátil se šupem zase rychle domů.