Nejspokojenějším zákazníkem Karpíškovy Kantýny bude beze sporu Otík Rákosník, legendární závozník ze střediskové vesničky, ovšem pouze v případě, že si nezapomene svá slušivá bagristická sluchátka. Nezřízený hluk je totiž hlavním nepřítelem skvostných masových pochoutek. Jo, a ještě by měl od Labudy vyfasovat zlatou kreditku.
Sto let tu úředníci razítkovali bankovní lejstra, než velkolepý prostor objevil největší kouzelník pražské gastronomie. A protože mu právě uzavřeli Operu, nabídl Pražanům nový Čestr v kabátku žižkovské čtvrté cenové. Plný lidí, hlučný, lehce chaotický a se stoprocentní přirážkou.
Ale takový byl záměr. Do Kantýny se nechodí vysedávat a žvanit u piva. Na to máte Lokál. Do Kantýny se jdete najíst, spláchnout jídlo žejdlíkem Plzně a rychle vypadnout, tedy pardon, uvolnit místo dalším. Ostatně, pokud nejdete z metalového koncertu, moc dlouho tu stejně nevydržíte. Ten hluk tam fakt bolí.
Že jste chtěli slyšet také něco o jídle? To je samozřejmě fantastické, jak jsme na to u Karpíška zvyklí. Tatarák hravě překonává své starší bratříčky z Lokálu i Čestru, šťavnatý řízek patří k nejlepším ve městě a bůček z Přeštíka je hravý a rozkošný jako Nezvalovy básničky. A to jsem ještě při první návštěvě nevyzkoušel steak. Ten si chci totiž vychutnat v absolutním tichu. S Otíkovými sluchátky na uších.