Pro svého vnoučka jsem vymyslel novou říkanku. Byla neděle, tedy den zmrtvýchvstání a také konec dlouhého půstu. A tak jsme si při té příležitosti upekli kůzlátko. Povedlo se náramně. A teď teda tu říkanku.
„Kde je kozlík?
V chlívku není.
Na pastvě není.
V troubě už není.
Na talíři je!“
Kůzle bylo poměrně velké (loni jsem měl kůzle sotva tříkilové, letos vážilo čtyři a půl kila). Celé se mi do pekáče nevešlo, takže jsem ho musel nejdřív naporcovat na nějakých osm dílů. A šup s ním do pece.
Tentokrát jsem vsadil na značně minimalistickou úpravu. Kůzle jsem jen osolil a zalil šťávou ze tří zralých citronů smíchanou s jednou deci medu a jednou deci olivového oleje. Osvědčený řecký recept, který nikdy nezklame.
Troubu jsem nastavil na sto stupňů a deset hodin. Toť vše. Když jsem ráno hrnec vyndal, maso bylo dokonale měkké a současně zůstalo krásně křehké a šťavnaté. Zálivku propojenou s výpekem jsem slil a notně zredukoval – tak, aby mi zůstaly zhruba dvě deci husté, chuťově skvostné šťávy. Toť vše. Pak už jsem jenom upekl brambory a zasedli jsme ke stolu.
V troubě ovšem neskončilo celé kůzle. Zvlášť jsem udělal nejen fantastická játra (tentokrát na medvědím česneku), ale také kůzlečí karé, které jsem připravil rychlou steakovou úpravou na pánvi, zhruba minutku z každé strany. A protože v poslední době dost ujíždím na omáčkách, vykouzlil jsem k tomu jemnou omáčku z vývaru z kůzlečích kostí. Proč jsou vlastně ty Velikonoce jen jednou za rok?