Proč jsou ty nejlepší věci tak ukrutně jednoduché? V sobotu sednete do auta, dojedete do Roudnice nad Labem, kde od farmářky koupíte deset křepelek. Oškubaných, vykuchaných, s miniaturními játry a srdíčky ve zvláštním pytlíčku. To vše za 470 korun.
Pečené křepelky skvěle chutnají s nádivkou, kterou jsem připravil ze dvou nakrájených rohlíků, lehce podlitých silným drůbežím vývarem a pak smíchaných se dvěma vejci, osmaženou cibulkou a česnekem, křepelčími droby, solí, pepřem a mateřídouškou. Nádivku jsem napěchoval do bříšek, otvor sepnul párátkem, nožičky svázal provázkem.
A hurá s nimi na pekáč, tedy vlastně na dva, do jednoho se jich vešlo šest, do druhého čtyři. Každou křepelku jsem omotal plátkem anglické slaniny, vše podlil vývarem, přiklopil a strčil do trouby. Na křepelky nesmíte spěchat, mají to rády hodně pomalu, takže jsem je nejdřív pekl zhruba hodinu na 170, pak přidal teplotu na 200 a dal jim ještě nějakých patnáct minut. To vše pod pokličkou. Teprve poté jsem slil z pekáčů šťávu a křepelky vrátil do trouby ještě na deset minut bez pokličky, aby chytily barvu.
Mezitím jsem uvařil brambory, které jsem orestoval na pánvi. Ve vedlejším kastrolu jsem si připravil fantastickou omáčku jako variaci na beurre blanc (v poslední době na nich dost ujíždím). Není to zas tak složité: výpek jsem dolil zbytkem vývaru, výrazně zredukoval, pak jsem přidal dijonskou hořčici a pořádný kus másla. A bylo hotovo.
Díky poměrně pomalému pečení bylo maso měkké a šťavnaté. A přestože každá křepelka vážila jen něco málo přes sto gramů, se sytou nádivkou stačily dvě křepelky na porci. Hlavně mě však nadchla jejich úžasná chuť. Za mě mnohem lepší, než když se dělají křepelčí prsíčka či stehýnka v minutkové úpravě.