Miluji kuchyni Maghrebu, skvostný královský kuskus, lahodný tajin, pikantní pomazánky či famózní jehněčí. Jen k čertu s tím jejich vysněným nebem, kde bohabojný muž vyfasuje šest tuctů panen. Mně stačí nebe pohanské, s vyhřátou pecí a stádem vykrmených jehňátek.
Ale vážně. Vždycky mi přišlo absurdní, že Čechům nejede jehněčí. I když se u nás zbaští 80 kilogramů masa na osobu a rok, polovičku tvoří vepřové, zatímco podíl jehněčího je naprosto zanedbatelný, pouhých 300 až 400 gramů. Já to mám úplně obráceně. Vepřové moc nejím, ale jehněčího sním minimálně deset kilogramů.
O víkendu jsem objevil nádhernou jehněčí farmu na Slapech, kde už mám zamluvené jedno jehňátko. Ale nebojte, nebudu ho rvát bahnici od vemena, hezky si počkám do podzimu, až na louce krásně vyroste. Pak nastane jeho chvíle, podříznou ho uprostřed stáda, v klidu a bez stresu, takže smrt přijde skoro stejně jako přicházel spánek.
Možná vám to připadá drsné, ale podle mě je horší alibismus, se kterým se v supermarketech kupují všechny ty vaničky s bílou či červenou svalovou hmotou. Nikdo za nimi nechce vidět živé zvíře, nikdo nechce slyšet, co se děje za zdmi jatek a masokombinátů. Mojí ovečku čeká sedm osm měsíců poměrně šťastného a spokojeného života na pastvinách. A pak budu díky ní šťastný a spokojený zase já.