Nechme chobotnice Italům, kuřata dětem a lososy ženám. A věnujeme se tomu, co má skutečný smysl. Tenhle fešák se jmenuje Alex. A bude vám fakt chutnat. Stejně jako mně. Od jazyka až po oháňku.
Už je to dávno, co jsem kupoval maso v obchodě. Teď ho beru od sedláků, které znám a jejichž produkci mám vyzkoušenou. Pro hovězí jezdím do Kunclova mlýnu, jehož majitel Petr Kuncl chová své stádo kompletně v biorežimu. Navíc má vlastní bourárnu a místnost na zrání masa, kde hovězí několik týdnů staří, díky čemuž je už v okamžiku koupě v perfektní kondici.
Mezi mé nejoblíbenější partie patří jazyk. Ten nejprve vařím s kořenovou zeleninou, pak ho lehce opeču na pánvi a podávám s čerstvým chlebem a křenovou či kaparovou omáčkou. Obyčejné vařené maso, ale fantastická chuť. Beru také výtečná líčka (už jsem zde psal o jejich úpravě ve stylu massaman curry), játra, oháňku či žebra na vývar.
Čas od času samozřejmě přijde chuť na steak a když si člověk trochu pohraje s pánví, vykouzlí ho klidně i z hovězí kýty (samozřejmě, že Rib eye z amerického anguse nic nepřekoná). A vždycky je lepší, když se vám podaří sehnat maso z jalovice, které je ve srovnání se svalnatým býčkem jemnější a křehčí. Takže odvolávám matoucí titulek: nechci žádnou krávu, ale jalovici.