Jeden z cílů letošního jara je splněn. Šneci. Nejlepší jsou v květnu, sbírají se po dešti a jde to poměrně lehce. Za dvacet minut jich máte stovku.
Tím ovšem ta snadnější část práce končí. Jak si poradit se šneky se totiž nikde neučí a na internetu je spousta protichůdných informací. Ale když trochu improvizujete, není to zas až takový problém. Nasbírané šneky jsem dal do velké krabice, kde se vyčistili a po pár dnech bez jídla přešli do spánkového režimu.
Po dvou týdnech nastal den D – šnečí zabíjačka. Nejprve jsem dal spící šneky do vařící vody, deset minut povařil a pak vytáhnul z ulity. Jenže co dál? Tak třeba Rettigová radí, aby se uřezal ocásek a stáhla z nich ta černá kůžička. Co tím ovšem myslí, to ví pouze Bůh. A samozřejmě Magdalena Dobromila.
Nakonec mi pomohla anatomická mapa a popis šnečí pitvy, ale rozhodující byla stejně praxe. Když jsem kuchal dvacátého šneka, šlo mi to od ruky, jako by mě vychovali v klášterní kuchyni. Za tradicí konzumace šneků u nás totiž stojí kláštery, v nichž hojně vznikaly šnečí zahrady, neboť šnek byl ve středověku významným postním jídlem.
Čisté maso jsem pořádně propral ve slané vodě s octem, pak ještě jednou ve slané vodě a nakonec ještě pět minut povařil, čímž jsem se zbavil veškerého slizu. Ze stovky šneků bylo půl kilogramu výborného masa. A na naší hostině se podávala i šnečí játra. Ale o tom až příště.