Když před sto lety uvařili slípku, snědli jí do posledního kousku kůžičky na pařátku. A když se na podzim zabíjela husa, měla mnohočlenná rodina jídlo na deset dní. Dneska si dvakrát kousneme a zbytek slepice letí do koše. Zvlášť když je to zadarmo.
Tohle není aranžmá, ale reálný konec kuřátka. Kolegyně novinářka z Dublinu si ho nandala na talíř (mohla si dát klidně jenom salát), přidala hranolky a tatarku, ale cestou ke stolu jí došlo, že vlastně vůbec nemá hlad. A tak si dvakrát kousla a dost. Doufám, že mají za tou horskou chatou ve Švýcarsku aspoň hladového Bernardýna
Ale u nás doma je to stejné. Pokud bychom se měli řídit indexem plýtvání, tak už dávno zapadáme do skupiny bohatých a blahobytných zemí Evropy. Běžný Čech každý rok vychodí přibližně 100 kilogramů jídla, což činí neuvěřitelných 300 gramů jídla za den. A nejde jen o zeleninu či ovoce, ale také o maso – zbytečně se u nás zabije pět milionů kuřat nebo 100 tisíc prasat.
Plýtvání mi vždycky vadilo. Raději si jdu třeba třikrát přidat, když mi to chutná, než abych nechal polovinu jídla na talíři. A když náhodou v rámci testování restaurací nezvládám všechno sníst, bez rozpaků si nechám zbytky zabalit domů. A stejně tak se chovám ke své lednici – ať je radši poloprázdná či prázdná, než aby se mi v ní kazilo jídlo.