S novým rokem padají nejrůznější závazky: přestat kouřit, začít běhat, chodit do práce či nenadávat šéfovi. Také jsem si dal letos jedno předsevzetí, byť tak trochu neobvyklé. Chci se naučit zabíjet. Tedy jenom zvířata… (zatím!).

Na konci roku jsem dělal rozhovor s Janou Králikovou, sympatickou mladou kuchařkou, která se mi v jedné chvíli přiznala, že není schopná zabít žádné zvíře. A když před časem přinesla z trhu živé krevety a měla jim ulámat hlavičky, raději je strčila na půl hodiny do mrazáku.

Historka dokonale ilustruje paradox současné doby. Jíme nejvíce masa v historii, ale už to vůbec nevnímáme jako maso, jako kus zvířete, které kvůli nám muselo zemřít. Průmyslové zabíjení jsme přesunuli a skryli za zdi jatek, aby nic špinavého a krvavého nerušilo naše ošálené svědomí.

Jenže já to vnímám úplně opačně. Pokud chci jíst maso, musím aspoň jednou za čas podstoupit tradiční rituál a zvíře zabít sám. Pokud jsme se o zvíře starali a pak ho sami zabijeme či pokud jsme svědky tohoto rituálu, vážíme si masa na talíři mnohem víc, než když kupujeme kus anonymní červené hmoty v supermarketu.

Ostatně plýtvání jídlem obecně a samozřejmě také masem nabývá v posledních letech neskutečných rozměrů. Podle statistiků se jenom v Česku vyhodí za rok do popelnic 10 tisíc tun masa – což je třeba pět milionů kuřat. Takže úkol pro letošní rok zní: chytit, zabít a sníst. Celé. A to je celé.